Chtěli byste nahlédnout do záhady známého jako „bermudský trojúhelník“ Rumunska? V nové epizodě se vydáme do Hoia Baciu, zlověstného transylvánského lesa, kde se míchá realita a legendy, čas a prostor.
📸 Záznamy létajících objektů na nebi, zdokumentované od 60. let? 👁️ Červené oči vynořující se z mlhy a podivné, neidentifikovatelné stíny? 😱 Příběh pětileté holčičky, která v lese zmizela a byla nalezena jako starší? 🧙♂️ Vesničané, jejichž duše zůstaly uvězněné v lese, a tajemné energetické prameny, co deformují realitu?
To vše a ještě víc v této epizodě, která vás nejen zamrazí, ale také vás přinutí přemýšlet o hranici mezi tím, co je vědecky vysvětlitelné, a tím, co zůstává nepochopitelné.
Sledujte nás v nové epizodě, pokud máte odvahu! 🎧
Ale pozor, ne každý, kdo vstoupí, se také vrátí… 🌲🌑👀
Povídka z epizody
Na úvod epizody jsme si opět pro Vás připravily opět lehce hororovou povídku na motivy epizody podcastu.
Útěk z lesa Hoia Baciu
„Ahoj Martine, jak se máš? Co takhle víkend v Hoia Baciu?“ Martin obdržel email od svého dlouholetého kamaráda Radka. Radek byl vášnivým lovcem tajemství a nyní ho lákala nová výzva: prozkoumat Hoia Baciu, transylvánský les hrůzy. Martin byl skeptický, ale příjemná myšlenka strávit víkend s přáteli v přírodě ho přesvědčila.
Sešli se u táborového ohně, rozhovor byl plný smíchu a historek. Avšak jakmile slunce kleslo za obzor, nálada se zhoršila. Radek, cítě souznění s temnou atmosférou, vytáhl fotoaparát. „Jestli tu je něco, co bychom měli vidět, tak nyní je ten pravý čas,“ řekl, zaměřil kameru na les a pokračoval ve vyprávění.
Neuběhlo ani pět minut a začali slyšet zvláštní zvuky: šepoty, kroky a nejhorší ze všeho, děsivý smích. Radek natočil kameru směrem k místu, odkud zvuky přicházely. Martin pohlédl do tmavé noci a spatřil něco, co ho naplnilo hrůzou. Dvě červené oči na něj upíraly svůj zrak z mlhy.
„Jdeme odtud,“ řekl Martin, ale Radek byl fascinován. „Musíme to zdokumentovat!“
Neměli však šanci. Sotva Radek dokončil svou větu, skupinu napadlo něco neznámého. Jejich ruce byly pokryté modřinami, jako by je něco silně stisklo. Radek teď také cítil, že je čas odejít. Zběsile začali utíkat , ale les jim neustále vkládal do cesty nové a nové překážky. Cítili, jak je les pohlcuje. Každá cesta, kterou zvolili, je znovu dovedla zpět k táborovému ohni. Bylo to, jako by se jim les krutě vysmíval.
„Co když jsme uvězněni ve smyčce?“ zeptal se Martin, když znovu usedli u ohně. Frustrace a strach byly viditelné na jeho tváři. „Co když les nechce, abychom odešli?“Avšak jejich rozhovor plný strachu narušila podivná světelná bytost.
Měla humanoidní tvar a zdálo se, že je složena z čisté energie. Radek se pokusil pořídit snímek, ale bytost se rozplynula, jako by ji jeho snaha zachytit urazila.
Nakonec, po několika hodinách zoufalého bloudění, konečně našli cestu ven. Když dorazili k autu, Radek zkontroloval svůj fotoaparát. Fotky byly všechny bílé, jako by byly přesvětlené. Jediná věc, která zůstala, byla nahrávka děsivého smíchu, který zaznamenal v lese.Smíchu bytosti, která se s radostí živila na jejich strachu.
„Tak co to bylo?“ zeptal se Martin.
„Nevím,“ odpověděl Radek, „ale měli bychom se odtud dostat, dokud to jde.“
Když pod dlouhé cestě plné otázek dorazil Martin domů, zjistil, že na jeho ruce, jsou stále modřiny, podivně zabarvené.Na první pohled jako by to ani modřiny nebyly.
Martin popadl počítač ,ve snaze zjistit co nejvíc informací o tom zatraceném lese .První čeho si všiml byl nově příchozí email.
„Ahoj, Martine, jak se máš? Co takhle víkend v Hoia Baciu?“. Zněl přesně jako ten první.
Martin s hrůzou zjistil, že nemá žádné stopy o tom, že by v lese vůbec byl. Žádné fotografie, jen ty podivné zhmožděniny na ruce.
Jenže nejhorší bylo, když si uvědomil jednu věc: nikdy neměl žádného přítele jménem Radek.
