Vítejte u další epizody podcastu „Zvuky tmy,“ kde se potýkáme s nevysvětlitelnými záhadami, paranormálními jevy a chvějícími se hranicemi mezi skutečností a fikcí. Dnes máme pro vás něco zvláštního, něco, co vás možná přivede k zamyšlení nad tenkou hranicí mezi světem živých a světem duchů.
První část našeho dnešního vydání začne poutavou povídkou inspirovanou Stránskými skalami, jedním z nejzáhadnějších míst v České republice, kde se udály podivné a nevysvětlitelné události. V následující části epizody se podíváme blíže na tuto lokalitu, kde se střetávají světy minulosti a současnosti, reálného a neskutečného.
Je Stránská skála jen scenerií národních pověstí a legend? Nebo je to místo, kde se skutečně dějí věci, které nemohou být jednoduše vysvětleny? A co když jsou zvuky tmy, které někteří lidé tvrdí, že slyší, opravdovým odrazem něčeho mnohem záhadnějšího?
V naší úvodní povídce jsme se dotkli bolestivého tématu ztráty a neschopnosti se s ní vyrovnat. Co když některé rány se nikdy nezahojí? Co když strachy, které nás provázejí ve tmě, jsou skutečnější, než si myslíme?
Připravte se na emocionální a záhadnou jízdu plnou otázek, na které snad nikdy nenajdeme odpovědi. Ale nebojte se, nejste sami. Zvuky tmy jsou tu, abychom se společně pokusili alespoň trochu osvětlit stinné kouty našeho poznání.
Zapněte si sluchátka, zhasněte světla a ponořte se s námi do tajemství Stránských skal. Epizoda začíná…
Neklidná noc
Matka přišla unavená, neboť strávila celý den v nemocnici jako zdravotní sestra. Byl rok 1942, a každý den přinášel nové a těžké výzvy. Po cestě domů si koupila večerní noviny s titulky, které hovořily o napětí v Evropě.
Vstoupila do obýváku a nechala se pohltit pohodlností starého křesla, které stálo vedle krbu. Opatrně rozložila noviny na malém stolečku před sebou, ale předtím, než stihla přečíst první odstavec, její oči se začaly klížit. Usnula s novinami v ruce a hlavou nakloněnou na stranu.
O několik minut později ve dveřích stála její čtrnáctiletá dcera Vlasta. Měla na sobě noční košili a její tvář prozrazovala známky úzkosti. Nebylo se čemu divit, události doby nikomu nepřidali na klidu. Přistoupila k matce a tiše ji pozorovala. Ráda by ji nechala spát, ale nemohla. Tmou v jejím pokoji se nesly zvláštní zvuky, zvuky tmy, které ji děsily. Cítila, jak ji přemáhá strach.
„Mami,“ řekla tiše, jakoby se bála, že ji probudí do nějakého špatného snu. Matka zamrkala a podívala se na ni rozespale.
„Co je, Vlasto? Co se děje?“
„Nemůžu spát. Slyším ve tmě nějaké zvuky a bojím se.“
„Ach, Vlasto. Jsi už velká holka,“ odpověděla matka unaveně. „Vždyť víš, že to jsou jen zvuky noci. Možná je to vítr, nebo nějaká zvířata venku.“
Vlasta ji pevně uchopila za ruku. „Prosím, Mami. Půjdeš se mnou?“
Matka se na ni podívala, viděla její upřímnou obavu a něco v ní povolilo. Vstala z křesla, zhasla lampu a následovala ji do jejího pokoje. Usadila se na staré dřevěné židli vedle její postele.
„Spokojená?“ zeptala se.
„Ano, Mami. Děkuju,“ řekla Vlasta a lehla si do postele. Matka se pokusila pohodlně usadit, ale židle byla tvrdá a nepohodlná. Přesto tam zůstala, poslouchala, jak Vlasta dýchá stále klidněji, až nakonec usnula.
V duchu si povzdechla. Nebyla to pohodlná pozice, ale když viděla, jak její dcera spokojeně spí, cítila, že to stojí za to. Pomalu se začala uvolňovat a nakonec, i ona, přes všechny své obavy a starosti, sklouzla do spánku.
Matka byla v polospánku, když ji prudce vytrhly zvuky zvýšených hlasů a křiku. První, co ucítila, byla bolest v zádech od nepohodlné židle, na které strávila noc. Zvuky se stupňovaly a bylo jasné, že pochází od jejího muže.
„Jano!“ slyšela ještě dřív, než se stačila pořádně probudit. „Co to tu děláš? Zase? Jak dlouho to bude trvat, než se vyrovnáš s realitou?“
Matka se posadila, snažíc se urovnat myšlenky a zaměřit se na přítomnost. Pohlédla na prázdnou postel. Postel, ve které již několik let nespal nikdo. Dětský pokoj se změnil v sál paměti, zamčený v čase.
„Vždyť jsou to už léta, Jano! Léta, co jsme ji ztratili. Ale ty… ty se chováš, jako by tu stále byla.“
Oči jejího manžela byly plné vzteku a frustrace, ale také bolesti, která se nikdy úplně nevytratila. Všichni trpěli, ale zatímco on se snažil žít dál, jeho manželka byla stále uvězněna v minulosti.
„Myslíš, že tím, že tu strávíš každou noc, se něco změní? Že to Vlastu přivede zpět?“
Matka seděla tiše, oči upřené na prázdnou postel. Srdce ji ztěžklo, ale slova ji unikala. Cítila, jak se napětí v místnosti stupňuje, každá věta, každý výkřik jejího manžela byl jako jedovatá šipka. Ale žádná bolest nemohla být horší než ta, kterou cítila uvnitř.
„Nemáš co na to říct, že?“ pronesl její manžel ironicky, ruce založené na prsou. „Jsi zbabělec, Jano. Nejen, že jsi nebyla schopna zachránit naši dceru, ale ani se s tím nemůžeš vyrovnat. Zbabělče!“
Jana si utřela tvář od stop smutku a pohlédla na svého manžela. Viděla nejen jeho vztek, ale i bezednou propast smutku, která ležela za ním
Ale nyní nebylo co říci. Některé věci byly prostě nesmazatelné, některé rány se nikdy nezahojí.
Její manžel se stále upřeně díval na Janu a čekal na její reakci.
Jana se podívala na prázdnou postel a na fotografii Vlasty na nočním stolku. Něco v ní se lámalo …
Jana se podívala na manžela, který stál před ní, oči plné výčitek a srdce plné zármutku. Její pohled sklouzl k fotografii Vlasty na nočním stolku. Tam byla, jejich malá holčička, usmívající se z rámečku, jako by chtěla říci: „Je to v pořádku, mami.“
„Máš pravdu,“ začala Jana, její hlas byl klidný, ale v očích se jí zračila bolest, kterou nemohla ani nechtěla skrýt. „Jsem zbabělec. Ale ne proto, že bych nebyla schopná zachránit naši dceru. Jsem zbabělec, protože jsem nebyla schopná zachránit tebe.“
Její manžel se zarazil, jeho oči se zamhouřili a jakoby se v nich na moment objevil náznak pochopení. Ale pak to zmizelo, jako kapka vody, která se ponořila do bezedného moře jejich společného smutku.
„Nemohla jsem tě zachránit, když jsi se propadl do temnoty,“ pokračovala Jana. „Když jsi se ztratil v labyrintu své bolesti a nemohl najít cestu ven. Nebyla jsem tam, když jsi potřeboval.“
Její hlas zadrhl. Slova, která nyní pronášela, byla těžká jako kameny. Kameny, které vlastně táhla s sebou každý den, od té chvíle, kdy našla dopis na kuchyňském stole zatížený prázdným hrnkem od ranní kávy. Dopis, ve kterém stálo jen: „Omlouvám se. Už nemůžu.“
„A nejhorší je, že teď jsi jen stín. Jen přelud v mé hlavě,“ dokončila Jana. „Ztratila jsem vás oba, ale ty… ty jsi tu stále se mnou. Jsi můj vlastní osobní démon, který mi denně připomíná mé selhání. Moji neschopnost chránit ty, které jsem milovala.“
Konečně se její manžel rozplynul, jako mlha rozehnaná větrem. Byl pryč, ale bolest zůstala.
Jana zhluboka se nadechla a pohlédla na prázdnou postel a na fotografii své dcery. Zvedla se ze židle, její tělo bylo plné bolesti, ale v srdci cítila jakousi podivnou úlevu. Jako by konečně našla odvahu vyrovnat se se svým vlastním strašákem. Sama se sebou.
Nikdy nezapomene na svou dceru. Nikdy nezapomene na svého manžela. Ale teď, po tolika letech, si možná konečně dovolí žít.
Nechala svou ruku sklouznout po posteli, po prázdnotě, kterou již nemohla zaplnit. Pak se otočila a opustila místnost. Ačkoliv za sebou zanechala prázdnotu, srdce měla plné lásky a zármutku, které ji, paradoxně, nyní tlačily vpřed. Do života, který byl stále ještě možné žít.
