V 5. epizodě podcastu Zvuky Tmy, kde se ponoříme do strašidelných zákoutí České republiky. Dnes naším cílem bude statek Pohádka, opuštěná usedlost s temnou historií, která se nachází nedaleko Čachrova v okrese Klatovy.
Proč mají břízy na tomto statku rudě zbarvené dřevo a co to znamená pro ty, kteří se odváží přečkat zde půlnoc? Křivdy čarodějnic, prokletí a zločiny, které vám zmrazí krev v žilách; to vše nás čeká v dnešní epizodě.
Od rodiny Panglerových, přes náboženského fanatického vraha Ivana Roubala, až po záhadná zmizení a paranormální jevy. Chystáte se vstoupit do místa, kde se zřejmě něco víc než jen vítr prohání lesem.
Připravte se, bude to jízda! 🎙️👻🌲
Stíny starého statku
Tomáš zastavil svůj vůz před opuštěným statkem a vydechl. Po dlouhém hledání, prohlídkách a vyjednávání s realitními makléři to konečně dokázal. Vlastnil nyní nemovitost, o které snil celá léta. Starý statek s dlouhou historií a potřebou několika nevyhnutelných oprav.
Vystoupil z vozu a vydal se na průzkum. Stavení bylo obrostlé břečťanem a stálo na pozemku, který byl zarostlý vysokou trávou a divokými květinami. Cítil, jak ho to místo přitahuje, jakoby k němu mělo nějaký nepopsatelný vztah od prvního momentu, kdy ho uviděl na fotografiích v realitní kanceláři. Bylo to jako láska na první pohled, ale s domem.
Vstoupil dovnitř a okamžitě ho obklopil zápach starého dřeva, plísně a minulých generací. Povzdechl si. Potřebovalo to spoustu práce. Elektrika, vodovod, nová podlaha — to vše ho čekalo. Ale nic z toho mu nevadilo. Měl představu, jak to místo oživí, jak tu postaví krb, jak opraví staré dřevěné trámy a jak zahradu promění v idylické útočiště.
Procházel se po místnostech a představoval si, jak by tu mohl žít. V hlavě mu vířily plány na renovaci; už viděl, kde by mohla stát knihovna a jak by vypadala kuchyň po rekonstrukci. Pak vstoupil do podkroví. Tady bylo něco jiného, něco, co ho nutilo zastavit se. Pocítil zvláštní tichou energii, která plnila místnost.
Najednou ho napadlo, že nebyl první, kdo tady stál s plány a sny. Kolik lidí před ním koupilo tento statek s nadějí, že tu najdou štěstí nebo nový začátek? Kolik z nich zůstalo? A proč se statek opět a opět vrací na trh?
V tuto chvíli si uvědomil, že ačkoliv statek vypadal opuštěný, vlastně nikdy sám nebyl. Bylo to, jako by stěny nesly otisky všech, kdo zde kdy žili, a teď ho zkoumaly, odměřovaly, zda je hodný stát se jejich novým majitelem.
S uspokojením v srdci a lehkým pocitem neklidu v zádech se Tomáš vrátil do auta. Byl připraven začít novou kapitolu svého života, ale nemohl se zbavit pocitu, že toto místo už několik kapitol napsalo. A jedna z nich, ta nejnovější, právě začala.
Po několika dnech tvrdé práce na renovacích byl Tomáš vyčerpán. Vymaloval několik místností, vyčistil podlahy a dokonce se pustil do drobných elektrických oprav. Statek začínal pomalu dostávat nový nádech života. Unaven, ale spokojen, se vydal ke krbu, který právě opravil, a zapálil první oheň. Tento moment byl pro něj téměř rituální. Bylo to, jako by oheň symbolizoval nový začátek.
Po nějaké době strávené u krbu, kde si povídal se svými přáteli přes telefon a popíjel víno, se Tomáš rozhodl, že je čas jít spát. Zamkl dveře, zkontroloval okna a vyrazil do ložnice, kterou si zatím zařídil v podkroví. Tento prostor ho fascinoval svou záhadnou atmosférou.
Když zhasl světlo a uložil se do postele, náhle si uvědomil ticho, které obklopovalo statek. Bylo to jiné ticho, než na jaké byl zvyklý. Téměř hmatatelné. Zavřel oči a pomalu upadl do spánku.
Bylo něco kolem půlnoci, když ho probudil slabý zvuk. Zdálo se, že někdo chodí po podlaze dole. Připisoval to starým dřevěným trámům a pokusil se znovu usnout. Ale zvuky pokračovaly. Tomáš otevřel oči a posadil se v posteli. Uslyšel jakýsi tichý šepot, který se zdál být jakoby z dálky, ale zároveň byl přítomen v místnosti.
S pocitem rostoucího neklidu vstal a oblékl si župan. Šel dolů, kde zvuky pokračovaly. Když prošel kolem krbu, všiml si, že oheň, který dříve pohasínal, nyní zářil plamenem, jako by někdo přiložil.
Najednou zahlédl pohyb ve svém periferním zorném poli. Otočil se a spatřil stín, který se rychle pohnul směrem ke kuchyni. Srdce mu začalo bušit a ruka mu instinktivně sjela k mobilnímu telefonu v kapse. Přemýšlel, zda má volat policii, ale pak si uvědomil, že nemá jak dokázat, co se děje.
Tak stál, v srdci nejistý, ale v duši fascinován. Věděl, že toto místo nese tajemství, která mu nebyla doposud odhalena. A najednou, jakoby mu to došlo, uvědomil si, že se nenachází v běžném domě. Byl nyní majitelem statku, který měl svou vlastní minulost, své vlastní příběhy. A jak se zdálo, některé z těch příběhů byly ještě neukončené.
Návštěvníci té noci odešli stejně nenápadně, jak přišli. Ale zanechali v Tomášovi pocit, že v tomto starém statku nebyl sám. A možná, jen možná, že některé kapitoly jeho nového života byly už dávno napsány, čekajíc pouze na něj, aby je prožil.Tomáš další den nemohl zapomenout na záhadné události předešlé noci. Přesto se snažil nechat to za sebou a pokračovat v renovacích. Během dne začal opravovat starou kuchyň, kde plánoval instalovat nové spotřebiče a kamennou desku. Zatímco demontoval staré kuchyňské linky, náhle mu přišla na mysl nejasná vzpomínka. Připadalo mu to, jako by tu někdo stál před ním, ale nemohl si vzpomenout na tvář ani postavu.
Večer se rozhodl dát si přestávku od práce a znovu si užít klidu u krbu. Ale tentokrát byl opatrnější; nechal v kapse mobilní telefon a poblíž položil i malý kapesní nůž. Nebyl si jistý, co očekávat, ale cítil, že musí být připravený.
Jakmile zhasla lampa a dům se ponořil do tmy, Tomáš ucítil, jak se atmosféra mění. Ticho bylo těžké, plné napětí, jako by čekalo na vhodný moment, kdy se projevit. A tentokrát nemusel dlouho čekat.
Najednou slyšel šepot. Nejdříve to bylo tak slabé, že si myslel, že to je jen vítr, který naráží na stěny starého statku. Ale pak šeptání zesílilo, stalo se jasnějším, ačkoliv slova zůstávala nesrozumitelná. V tu chvíli, jako by byl náhle vtahován do jiného světa, spatřil postavu ženy.
Byla to nehmotná, téměř průhledná postava, ale bylo jasné, že je to žena ve starodávném oděvu. Její oči byly smutné, a jak se zdálo, plné naděje. Tomáš cítil, jak se mu zamotala hlava. Zdálo se, že žena něco šeptá, ale nemohl rozluštit, co to je.
Pak, jakoby se svět vrátil zpět do normálu, zjevení zmizelo. Tomáš se rychle otřásl a podíval se kolem. Byl sám. Ale pocit, který v něm zjevení zanechalo, byl silný. Bylo to, jako by mu chtěla něco sdělit, jako by ho varovala… nebo snad vyzývala?
Rozhodl se, že musí zjistit více o historii tohoto statku. Možná, že odpovědi na to, co zažil, leží v minulosti, v nevyřčených příbězích a tajemstvích, která statek skrývá. Ale jedno bylo jisté: nebyl tu sám, a tím, že se stal majitelem tohoto místa, se nevědomky zapojil do děje, který byl mnohem komplikovanější, než si kdy dokázal představit.
Tomáš byl nyní posedlý jediným cílem: rozkrýt tajemství starého statku. Už nešlo jen o opravy nebo vytvoření pohodlného domova; cítil, že musí pochopit, co se tu vlastně děje. Rozhodl se vydat do místní knihovny a archivu, aby zjistil víc o historii nemovitosti.
Po několika hodinách strávených pročítáním spisů, našel něco zajímavého. Statek patřil rodině, která byla kdysi považována za velmi vlivnou. Avšak po smrti hlavy rodiny před více než sto lety začala rodina upadat do zapomnění. Poslední majitelka, jménem Klára, zemřela za záhadných okolností. Podle několika záznamů byla považována za výstřední a někteří ji dokonce označovali za čarodějnici.Při čtení těchto záznamů mu naskočila husí kůže. Co když byla žena, kterou viděl, právě tato Klára? Co když její duch stále obývá statek?
Vrátil se domů s více otázkami než odpověďmi, ale s novým směrem pro své pátrání. Večer znovu usedl ke krbu, ale tentokrát nebyl sám. Vedle něj ležela hromada starých fotografií a dokumentů, které si půjčil z archivu. Na jedné z fotografií byla žena, která vypadala přesně jako zjevení, které viděl. Byla to Klára.
Tomáš se připravil na další noc plnou nejistoty. Opatrně položil fotografii Kláry na stůl vedle sebe a zhluboka se nadechl. „Pokud tu jste, Kláro, prokažte mi znamení,“ zašeptal do tmy.
Na chvíli ticho. Poté uslyšel šeptání, podobné tomu z předešlé noci. Ale tentokrát byl zvuk jasnější, blíže. Ve vzduchu se vznášela hustá atmosféra, která se zdála téměř hmatatelná. A potom se objevila.
Klára stála před ním, průhledná a téměř neskutečná, ale jasně viditelná. Její oči byly plné emocí, jakoby chtěla říct něco velmi důležitého. Její ústa se otevřela, ale Tomáš slyšel pouze několik nejasných slov.
„Vysvoboď mě.“
Tomáš se probudil. Byl to jen sen? Ne, cítil, že to byla něco víc. Jako by mu Klára chtěla něco sdělit. A věděl, že nemůže odolat hledání pravdy, bez ohledu na to, kam ho to zavede. Statek skrýval tajemství, která byla nyní jeho tajemstvími. A ať už to znamenalo cokoli, byl rozhodnutý je rozkrýt.
Tomáš přemýšlel nad Klářiným deníkem, znovu a znovu procházel stránky, jakoby se pokoušel rozluštit tajemný rébus. Sklonil se k zápisům, zavřel oči a soustředil se. Cítil, jak si skládá dohromady roztroušené úlomky pravdy.
Náhle byl přerušen zvukem kovových dveří, které se otevřely s rachotem. Zmateně pozvedl hlavu. Odkdy má statek kovové dveře?
Místnost, ve které se nacházel, se změnila. Stěny nebyly už z kamene a dřeva, ale bílé a sterilní. Podíval se na ruce a uviděl manžety kolem svých zápěstí, upnuté k nemocničnímu lůžku.
„Vidím, že jste se probudil, pane Tomáši,“ řekla žena v bílém plášti, která stála u dveří.
„Co se to děje? Kde jsem?“ zeptal se Tomáš, jeho hlas byl slabý, jakoby tlumený.
„Jste v psychiatrické léčebně, pane Tomáši. Máte vážné halucinace a deliria. My se vás snažíme vyléčit.“
Tomáš nechápal. Vzpomínal na statek, Kláru, tajemství, která ho na něm čekala. Bylo to všechno jen výplodem jeho představivosti? Byly to všechno jen halucinace?
„A co Klára? A co statek?“ vyhrkl.
„Tohle je to, co jste kreslil během terapie. Jsou to výkresy statku a ženy jménem Klára. Všechno, co jste prožíval, bylo součástí vašeho deliria.“
Tomáš se zaraženě díval na fotografie. Byly to přesně místa, která znal, ale jak je mohl znát, když byl celou dobu zavřený v léčebně?
Doktorka položila na jeho nohy lékařský záznam. „Přečtěte si poslední záznam, pane Tomáši.“
Otevřel složku a začetl se: „Pacient Tomáš byl hospitalizován po incidentu na opuštěném statku, kde byl nalezen v delirijním stavu. Má silné vizuální a zvukové halucinace. Věří, že je v kontaktu s Klárou, fiktivní ženou, kterou vytvořil ve své mysli. Pacient má také paranoiu a věří, že ‚musí něco dokončit‘, ale není jasné, co to je.“
V hlavě mu to najednou cvaklo. Co když… co když to všechno je pravda a zároveň není? Co když je zavřen v léčebně, ale zároveň je na statku? Co když je Klára skutečná, ale zároveň jen plodem jeho fantazie?
Srdce mu bušilo, jak se pokoušel pochopit neuchopitelnou pravdu. Byl uvězněn mezi dvěma světy, neschopen rozpoznat, co je skutečné a co je halucinace. A v tu chvíli mu došlo, že možná nikdy nepozná odpověď.
