Vítejte ve světě nevysvětlitelného, kde se ve dvanácté epizodě podcastu „Zvuky Tmy“ ponoříme do ledových hlubin jedné z nejzáhadnějších tragédií 20. století – Ďatlovovy výpravy. Odhalíme pohnuté příběhy devíti turistů, jejichž sny o dobrodružství na Uralu se v zimě 1959 proměnily v noční můru, když je něco neznámého stáhlo do záhuby. Zůstanou nezodpovězené otázky, nebo rozluštíme kód této hory smrti? Poslouchejte a zkoumejte s námi temné teorie, vědecké hypotézy a nedořešené záhady, které obestírají tento případ až do dnešních dnů. Staňte se součástí naší cesty za odhalením pravdy v Zvucích Tmy.
Výlet
Lukáš, Tereza, Jan, Eliška a Kamil seděli v kavárně uprostřed Prahy a plánovali svůj příští kempovací výlet. Po celém roce plném studia a práce potřebovali útěk do přírody, kde by mohli zapomenout na všední starosti a znovu se spojit s přírodou.
„Co takhle České Švýcarsko ?“ navrhl Jan, když listoval turistickým průvodcem. „Četl jsem o několika odlehlých místech, kam turisté obvykle nechodí.“
Eliška zavrtěla hlavou. „Mám raději něco s historií. Místa s příběhy, která nás vtáhnou do své magie.“
Lukáš, vždy zvědavý a dobrodružný, tehdy přinesl starou knihu, kterou našel v antikvariátu. Obálka byla opotřebovaná a na přední straně byla kresba staré osady obklopené hustým lesem. „Co říkáte na to?“ zeptal se, otevírajíc knihu na stránce s názvem „Kamenec: Záhada ztracené osady“.
Skupina se skláněla nad knihou, zatímco Lukáš četl úryvek, který popisoval, jak celá osada Kamenec jednoho dne v roce 1897 záhadně zmizela. „Podle místních pověstí,“ pokračoval, „osadníci prý objevili něco v lese, co je přivedlo k temným kouzlům a nakonec k jejich zmizení.“
Jan vzhlédl s výrazem zvědavosti. „To zní jako to místo, které přesně hledáme! Historie, tajemství a dobrodružství.“
Eliška, i když byla zpočátku skeptická, byla také fascinována příběhem. „Měli bychom se tam podívat,“ řekla, „ale musíme být opatrní. Pokud je něco pravdy o těch kouzlech, nechci skončit jako ti osadníci.“
Kamil se zasmál. „Vážně věříš v ty povídačky?“
Tereza se usmála. „Nejde o to, jestli v ně věříme. Jde o atmosféru, o vzrušení z objevování neznámého.“
U toho se všichni shodli a začali plánovat svůj výlet do ztracené osady Kamenec.
Když Lukáš zavřel knihu, všiml si, že mezi stránkami byl starý papírek psaný rukou s varováním: „Hledejte, ale nechte minulost odpočívat.“ Místo toho, aby se vyděsil, vzrušení z objevování neznámého ho jen posílilo.
Skupina, plná očekávání a vzrušení, se vydala na svůj výlet, aniž by tušila, jaké tajemství a hrůzy je čekají v temných koutech Českého Švýcarska.
Druhý den po příjezdu do Českého Švýcarska se pětice přátel vypravila směrem k místu, kde měla být ztracená osada Kamenec. Přesná poloha osady nebyla na žádné moderní mapě, ale Lukášova stará kniha obsahovala nákres, který je měl vést k jejímu středu.
Cesta lesem byla složitější, než si mysleli. Když slunce začínalo zapadat, konečně narazili na zříceniny, které vypadaly, že by mohly být zbytky Kamence. Kolem byly vidět základy domů, polorozpadlé zdi a stará studna uprostřed, z níž se linul chladný vánek.
Eliška, která byla citlivá na atmosféru takových míst, se mračila. „Něco je tu špatně,“ zašeptala. „Cítím to.“
Skupina začala rozdělávat oheň a stavět stany. Tereza se snažila všechny povzbudit hrou na kytaru a zpěvem, ale napětí v ovzduší bylo cítit čím dál tím víc . Jan vytáhl lahev slivovice a všem nabídl. „Na odvahu,“ řekl.
Když bylo kolem půlnoci, začaly se kolem nich ozývat podivné zvuky – tiché šeptání, kroky a zvláštní šumění. Kamil, který byl nejvíce skeptický, se zasmál. „To je jen vítr nebo nějaká zvířata.“
Ale Eliška se třásla. „Není to ani jedno z toho. Slyšíte ty hlasy?“
Najednou, se z dálky začala ozývat slabá melodie, jako by někdo hrál na starou flétnu. Přestože byla tma, měsíční světlo ukazovala podivné kruhy z kamenů kolem osady. V centru každého kruhu byl malý kámen s vyrytým symbolem.
Jan vytáhl svůj kompas, ale ukazatel se jen divoce točil. „To je zvláštní,“ zamumlal.
Lukáš, držíc knihu pevně v ruce, ji otevřel na stránce s kresbou osady. „Podle tohoto by měl být v centru osady nějaký oltář,“ řekl.
Skupina, vedená zvědavostí a napětím, se vydala k místu, které Lukáš identifikoval jako oltář. Byl to velký kámen s mnoha symboly a v jeho středu hluboká rýha, ve tvaru ruky. Eliška se k němu neodvážila přiblížit, ale Kamil, stále skeptický, položil ruku do otisku.
V tu chvíli celá osada ožila. Měsíc svítil jasněji a vše kolem se začalo točit. Kamilovy oči zčernaly a jeho hlas se změnil.
„Jste návštěvníci,“ řekl hlubokým, neznámým hlasem. „Ale nyní se stanete obyvateli. Vítejte v Kamenci.“
Všichni byli v šoku a kámen pod Kamilovou rukou začal zářit. Osada, která byla kdysi mrtvá, teď znovu pulzovala životem a tajemstvím. Skupina uvízla v srdci temné osady , z nichž možná nebylo návratu.
Ráno, když se první sluneční paprsky prosvítily skrze větve stromů, Kamil ležel na zemi vedle oltáře, zmatený a vyčerpaný. Ostatní byli roztroušeni kolem, spící nebo v šoku, výjevy minulé noci se jim zdály jako hrozivý sen.
Lukáš rychle prohlédl knihu a našel kapitolu o osadnících, kteří podle legendy uzavřeli smlouvu s temnými silami lesa. Výměnou za ochranu a bohatství měli každých sto let obětovat cizince, kteří vstoupili na jejich území.
„Snaží se nás obětovat,“ řekl Lukáš. „Nesmíme dovolit, aby se minulost opakovala.“
Tereza objevila starý deník pohřbený v jedné z rozpadlých chat. Z deníku vyplývalo, že osadníci byli zpočátku šťastní a prosperující, ale postupem času se stali posedlí mocí, kterou získali. Nakonec se jejich smlouva obrátila proti nim, a místo toho, aby obětovali cizince, byli nuceni obětovat své vlastní.
„Máme tedy dvě možnosti,“ řekla Eliška. „Buď najdeme způsob, jak tu smlouvu zrušit, nebo zmizíme dřív, než bude příliš pozdě.“
Jan si vzpomněl na starý rituál, o kterém četl v jedné z knih o slovanské mytologii. „Pokud bychom dokázali vytvořit kruh ochrany a odříci se všech svých hmotných vazeb, mohli bychom tu smlouvu zlomit.“
Skupina se tedy rozhodla pro rituál. V centru osady postavili kruh z větví a kamínků a všichni se postavili dovnitř. Jan odříkal slova, která si pamatoval, zatímco ostatní zpívali melodii, kterou slyšeli minulou noc.
Když rituál vrcholil, obklopovala je hustá mlha. Ozývaly se vzdálené hlasy osadníků, prosící je, aby nechali jejich duše odpočívat. Poté, co rituál skončil, mlha rychle zmizela a osada Kamenec byla opět opuštěná a tichá.
Lukáš znovu otevřel knihu a na poslední stránce objevil nový zápis: „Díky odvaze pětice cizinců byla smlouva zlomena a duše osadníků mohly konečně najít klid.“
S úlevou a novým respektem k silám, které obývají tento svět, se skupina vydala zpět domů, odhodlaná nikdy nezapomenout na svou dobrodružnou výpravu do temného srdce Českého Švýcarska.
Měsíc po návratu z dobrodružství plného překvapení , seděla Tereza v místní kavárně a prohlížela si noviny. Najednou jí upoutal článek o záhadném zmizení pětice mladých turistů v Českém Švýcarsku. Fotografie v článku znázorňovala onu samotnou, Lukáše, Jana, Elišku a Kamila. Text uváděl, že byli naposledy viděni před více než sto lety.
Zaskočená a vyděšená Tereza volala ostatním. Všichni se sešli u Lukáše, kde ležela ona stará kniha. Na poslední stránce, kde byl předtím zápis o zlomení smlouvy, byl nový text: „Ačkoliv se pětice cizinců domnívala, že smlouvu zlomila, ve skutečnosti se stali součástí ní. Každých sto let přilákají do osady další nebohé duše, aby pokračovaly v nekonečném cyklu.“
Všichni pohlédli jeden na druhého, když jim došlo, že se z osady Kamenec ,nikdy opravdu nevrátili.Byli uvězněni v časové smyčce, navěky odsouzeni opakovat své poslední dny v Českém Švýcarsku.
V tu chvíli se dveře Lukášova bytu otevřely a v nich stála postava, která vypadala jako Kamil. Ale jeho oči byly černé jako noc. „Je čas se připravit,“ řekl s úsměvem. „Další skupina je na cestě.“
