Kroky mladé nevěsty, přízrak s černými křídly a stíny dávných vražd… V osmém díle našeho podcastu „Zvuky Tmy“ se vydáme na místo, kde historie plná napřirozených jevů a strašidelných pověstí doslova dýchá ze země. Připojte se k nám na cestu nedaleko exitu 168 dálnice D1, k lokalitě Devět křížů u obce Lesní Hluboká. Co se skutečně stalo v roce 1540? Jaké nevysvětlitelné události obklopují tuto lokalitu a proč je tento úsek dálnice známý vysokou nehodovostí? Ponořte se s námi do světa záhad, nevysvětlitelných jevů a poslechněte si strašidelné povídky, které oživují tuto starodávnou moravskou lokalitu. Některé tajemství zůstávají skryta ve tmě, ale my je pro vás osvětlíme.
Svatební cesta
Město, nedaleko dálnice D1, se probouzelo k novému dni. V jednom z domů, obklopeném starými lipami, se chystala na svůj velký den nevěsta jménem Alena. Přestože její mysl měla být naplněna předsvatebním vzrušením, byla plná nejasných snů, které jí pronásledovaly celou noc.
Vzpomínala na bílou postavu uprostřed dálnice, na zoufalý pláč a přijíždějící auto. Snažila se tyto obrazy ze své hlavy vytěsnit, ale zdály se být tak reálné, jako by to byly vzpomínky, nikoli sny.
Její matka vstoupila do místnosti s šálkem horkého čaje a pousmála se. „Stres z velkého dne, viď? To brzy pomine.“
Alena se usmála , ačkoliv v jejích očích byla patrný stín nejistoty. „Snad.“
Před domem čekala bílá limuzína, která měl Alenu odvézt k oltáři. Když nastupovala, všimla si vedle řidiče malého přívěšky ve tvaru postavy ženy. Mrazivý pocit jí přeběhl přes záda, ale rychle jej zahnala a soustředila se na svůj velký den.
Jakmile limuzína vyjela na dálnici D1, obklopující mlha se zdála být ještě hustší než v Alenině snu. Každé auto, které projíždělo opačným směrem, vypadalo jako stín, ztrácející se v nekonečném šedém moři.
Alena přemýšlela o svém ženichovi, o tom, jak asi vypadá v tento moment, a o svém snu. „Zvláštní,“ pomyslela si, „jak někdy sny mohou být tak blízko realitě.“
V dáli se rýsovala silueta ženy. Byla to ta samá postava z jejího snu. Alena ztuhla , když limuzína pomalu míjela tuto postavu. Žena v bílém se k ní otočila a její oči byly prázdné, černé díry. Otevřela ústa, ale místo hlasu z ní vycházelo pouze tiché šeptání, jako vítr, co nese tajemství.
„Varuji tě,“ zašeptala postava.
Řidič, zdá se, postavu neviděl a pokračoval dál, jako by nic. Alena si protřela spánky a snažila se uklidnit. „To je jen stres,“ řekla si.
Přesto, když se rozhodla zavolat svému ženichovi a říct mu o svém podivném setkání, její hlas byl plný obav.
Když Alena vyťukala číslo svého ženicha Jakuba, slyšela pouze slabé šumění. Po chvíli však zazněl jeho hlas, ovšem zněl daleko, jako by hovořil z druhého konce tunelu.
„Aleno? Slyšíš mě?“
„Jakube!“ vykřikla Alena. „Viděla jsem ženu, ženu v bílém. Uprostřed dálnice.“
Chvíli bylo ticho. Pak Jakub tiše odpověděl: Byla to jen postava v mlze , musíš si už odpočinout od toho všeho stresu.Alena však nemohla potlačit svůj strach. „Nebyla to jenom mlha. Řekla mi něco. Varovala mě.“
Jakub zaváhal. „Co jsi říkala?“ Neslyším tě „
„Varovala mě,“ opakovala Alena, cítíla, jak jí srdce buší v hrudi. „Ale neřekla před čím.“
Ozval se šum, jako by hovor procházel mrtvou zónou. „Aleno? Slyšíš mě? Jsem už blízko… můj vůz… něco se s ním děje… nemůžu…“
Hovor byl přerušen. Alena začala zoufale volat Jakubovo číslo znovu a znovu, ale bez úspěchu. Mlha začala houstnut, a dálnice D1 se změnila v nekonečný tunel ztráty a zoufalství.
Zatímco Alena zažívala svojí vlastní noční můru na dálnici, Jakub,který byl pár kilometrů za Alenou se snažil dostat na místo svatby co nejrychleji. Po svém posledním telefonátu s Alenou byl zmatený a znepokojený.
Jeho cesta však nebyla ničím jednodušší. Mlha byla tak hustá, že musel snížit rychlost. Světla z protijedoucích vozidel byla jen slabým světélkem v dáli.
Přestože měl pocit, že jede již hodiny, GPS ukazovala, že urazil pouze pár kilometrů. Když si uvědomil, že může přijít pozdě, začal panikařit.
V tom si všiml ženy v bílém, stojící u silnice. Byla to stejná postava, o které mluvila Alena. Když se přiblížil, cítil zvláštní cukání v jeho voze. Auto začalo prudce ztrácet rychlost, až úplně zastavilo.
Když vystoupil z vozu, snažil se rychle dovolat Aleně, ale místo toho slyšel stejný vzdálený pláč, který Alena popsala. Při pohledu na ženu v bílém si všiml, že v jejích očích se odráží plameny a zvuky nehody. Když se podíval blíže, uvědomil si, že v jejích očích vidí svůj vlastní osud.
Žena v bílém se k němu otočila, a její rty se pomalu pohnuly: „Nejedeš sám, Jakube.“
V tu chvíli cítil její chladné ruce obepínající jeho krk. Když se snažil uniknout, uvědomil si, že za ním stojí další postavy, všechny v bílém, a všechny s prázdnýma očima. Byli to duchové obětí nehod na dálnici .
V tu chvíli mu došlo, že dálnice D1 nese temné tajemství, a že on a Alena jsou jeho dalšími oběťmi. Snažil se utéct, ale bylo to marné. Jakub si sedl zpět do auta a snažil se znovu nastartovat. Když konečně začal motor chroupat, zavřel dveře a rychle pokračoval v cestě. Mlha kolem houstla , ale Jakub byl odhodlán dorazit na svatbu včas a uniknout stínu smrti, který ho sledoval.
Jakub spěchal temnou dálnicí , obklopen hustou mlhou, která skrývala vše kolem něj. Měl pocit, že jede už věky, ale dálnice se zdála být nekonečná. Občas se před ním objevovaly slabé siluety postav v bílém, které rychle mizely.
Najednou auto náhle zastavilo. Před ním byla závora a cedule s nápisem „KONEC DÁLNICE“.
„Co to je?“ Šeptl Jakub, zmateně se dívajíc kolem. „To nemůže být konec D1. To je nesmysl!“
Jakub vystoupil z vozu a přistoupil k oné závorě. U ní stála ta samá žena v bílém, která ho doprovázela celou cestu. Tentokrát však vypadala reálněji, jemněji. Její oči nevyzařovaly strach, ale smutek.
„Sledovala jsi nás celou cestu. Co chceš?“ zeptal se Jakub s váháním.
Žena se na něj usmála. „Nebyla jsem tu jen já. Byli jsme tu všichni, kteří na této dálnici ztratili život. Chtěli jsme vás varovat.“
„Varovat před čím?“ zeptal se Jakub.
„Před vaší budoucností,“ řekla žena tiše. „Ale teď je čas se probudit.“
Jakub se zmateně rozhlížel kolem. V tu chvíli se vše kolem začalo rozmazávat a postupně mizet.
Probudili se ve své ložnici, potřísnění potem a s bušícím srdcem. Slunce prosvítalo oknem a ptáci venku zpívali. Byl to nový den, jejich svatební den.
„Byl to jen sen?“ zeptala se Alena s úlevou.
Jakub kývl. „Ale tak reálný. Byli jsme tam společně, viděli a cítili jsme to samé.“
Pohlédli na sebe s hlubokým pochopením a vděčností za další šanci. Když se připravovali na svůj velký den, měli v srdci pocit vděčnosti za život a prožili nejkrásnější den svého života.
Svatební den proběhl bez jediné chybičky. Přes všechny tajemné sny a vize, které oba zažili, se cítili šťastní a naplnění. Když se svatební hostina rozplynula v něžném večeru, vydali se Jakub a Alena na svatební cestu do horské chaty, kterou si vybrali namísto exotické destinace.
Cesta byla klidná. Měsíční světlo zářilo a tiše si hrálo s mlhou, která se opět plazila kolem nich. Cítili se v bezpečí, zvláště poté, co se rozhodli vyhnout se dálnici D1. Jejich svatební cesta měla být romantická, ne traumatizující.
Jak se přibližovali k chatě, spustil se hustý déšť. Byl tak silný, že museli zpomalit a zapnout stěrače na maximální rychlost. A zase ta mlha .opět se vkrádala pod kola jejich auta.
Když konečně dorazili k chatě, Jakub rychle vytáhl klíče a otevřel dveře. Vevnitř hořely svíčky, což je trochu překvapilo, protože chatu si pronajali jen pro sebe.
„Někdo nás musel předem očekávat,“ řekl Jakub s úsměvem a pomohl Aleně dovnitř.
V hlavním obývacím pokoji visela stará černobílá fotografie z roku 1967. Na ní byla mladá žena v bílém svatebním šatu, vedle ní muž v obleku. Byli to Jakub a Alena.
Oba stáli jako přimrazení, neschopní uvěřit vlastním očím.
Pod fotografií visel starý článek z novin, kde bylo napsáno: Novomanželé tragicky zahynuli při autonehodě na dálnici D1.“
Náhle se ozval zvuk telefonu ,který stál v rohu místnosti. Jakub ho zvedl a slyšel tichý hlas: „Nikdy jste nepřijeli.“
Jakub zavěsil a podíval se na Alenu. Byla bledá jako stěna a její oči byly plné slz.
„Jsme mrtví, Jakube,“ šeptla.
Otevřeli dveře a venku nebyla ani chata, ani cesta. Jen nekonečná mlha a v dálce silueta ženy v bílém, která se k nim pomalu blížila. Usmívala se na ně. Uvědomili si, že jsou součástí něčeho většího, něčeho, co je přesahuje. Něčeho , co začalo a skončilo na dálnici D1.
